Perun SkyMaraton

Můj první maraton aneb jak jsem překonal Peruna!

Je pátek dopoledne a s Honzou vyrážíme směr Polsko ehm teda Frýdek-Místek na údajně nejtěžší maraton v Evropě Perun SkyMaraton. Ve Vyškově dáváme přestávku na jídlo v podobě výborné obrovské vegan pizzy. Do Frýdku dorazíme kolem páté hodiny a ubytujeme se u Honzovi známé v luxusním bytě v paneláku, kam naházíme všechny věci a jedeme se do Třince odprezentovat a vyzvednou číslo a čip. Na místě rozdáme pár podpisů a jedeme zase zpět do bytu. Uděláme lehkou večeři a razíme pozlobit místní děvčata(teda jen Honza, já nemůžu 😀 ) do sport baru. V baru zjistíme, že ve Frýdku žije na jednoho chlapa pět děvčat a že Švédové na nás pořád uměj. No nic, po třech pivech značky Radegast se jdeme vyspat na závod roku.

Ráno se probudím v půl sedmý a jdu vyprázdnit měchýř a taky to druhý. Hážu do sebe ňákej fitness chleba s burákovým máslem a několik datlí. Honza se láduje šunkou a sejrem, pche amatér 😀 Připravuju si můj oblíbený chia gel a dva pytlíčky, jeden s asi dvaceti datlemi a druhej s rozinkami, brusinkami a oříšky. Honza mi háže do báglu ještě 3 gely, ňákou anti-křeč vodičku a bezlepkové musli. Jdu se vyprázdnit ještě jednou(zasranej Radegast) a razíme na start. 2015-05-02 09.24.37
Přijíždíme samozřejmě jako jedni z posledních, tak parkujeme na hulváta půlkou auta v silnici, ale co, jsme pražáci, tak si to můžeme dovolit 😀 Honza se vrací ještě pro hůlky, který pak nese celou cestu v batohu 😀 Před startem připevníme čipy na boty a i když se mi zdá, že nedrží úplně pevně, tak na to seru a neřeším to. Stojíme na startu, uděláme povinnou fotečku a startér odpočítává 3….2….1….Stááááárt.

Hned první vteřinu po startu mě ňákej august s hůlkama bodne do nohy. Fakt super, zasranej hůlkař. Zjišťuju podle cvakání, že hůlkaři jsou úplně všude, tak se přesunu na kraj vozovky, kde hrozí menší nebezpečí zranění. Po asi 800m dobíháme k odhadem černý sjezdovce a začneme se drápat nahoru a samozřejmě už chůzí. Jelikož jsme se ocitli nějakou shodou náhod na startu docela vepředu, tak nás teďka pohlcuje jeden chodec za druhým. Po 15 min mi hořej lýtka a říkám si, že to v životě nemůžu uběhnout. Jediný, co si pamatuju na prvním kopci je, že Honza snad celej kopec nezavřel hubu a že pořádnej skyrunner má jedině boty Salomon – měl je tam totiž úplně každej. Po půl ho Honza_první_benzina dině a 2km(+500m převýšení) jsme konečně na vrcholu a můžeme se spustit volným pádem dolů. Zjišťuju, že mě to baví a sekám odhadem 30 hůlkařů, kterým se v duchu směju, pač teď jim jsou ty hůlky úplně k hovnu 😀 Máme tu 5km a první benzinku…..otáčím se a za mnou je Honza, totálně sedřenej a zasranej od bláta, tak se ptám, co se stalo a on, že držkopád v plný rychlosti.Pokračovat může, tak si dáme vodu a kousek banánu a začneme se doslova drápat do druhého kopce dne. Chytám se provazu a vyšplhám 20m než se kopec umoudří. 2km totálních hoven nahoru….pak kilometr lehce dolů a konečně se šplháme na nejvyšší bod závodu Javorový(1068m nebo něco takovýho). Během stoupání máme skvělou náladu a hazíme vtipy na všechny strany až si říkáme zda to není moc a jestli to ostatní nesere 😀

Na vrcholu máme za sebou 10km ve skvělém čase 1hod a 40min. To bych blil. Máme tu další klesání a to je chvíle pro mě s Honzou a řítíme se dolů neskutečnou rychlostí po celkem slušné cestičce až nás najednou pořadatel nasměruje do koryta potoka. Si říkám to si jako dělá piču ne? Snažím se běžet, ale spíš je to takovej skok-hop běh po mokrejch šutrech. Předbíhá mě ňákej magor v hůlkách, kterej to dolů krosí hlava nehlava. Po tomhle šíleným úseku se konečně dostáváme na normální cestu a běžíme celých 500m po rovině! Mezitím míjíme závodníky v protisměru a říkám si co to kurva je? Následně zjišťuju krutou pravdu, že to jsou borci asi půl hodiny před námi. Dobíháme na druhou benzinu a tam dáváme 5-6min pauzičku, protože nás čeká nejprudší stěna v závodě. Já do sebe dostanu přes půllitru vody, dva banány a následně otevírám batůžek těšící se na datle a ty svině se v tom sáčku úplně rozmrdaly a žeru to tam jak největší čuně 😀

Celej ulepenej se vrhnu na kopec. Po 5 min nadávání Honza prohlásí, že po tomdle IMG_20150502_113341-01 zkurveným kopci nás už čeká jen závěrečnej kopec. V tu chvíli se před námi ozve týpek se slovy, ale hoši todle je sjezdovka Příslop, pak jsou ještě tři kopce 😀 Slušně poděkujeme a jdeme zase nadávat. Když už se asi potřetí říznu do kotníku o keř, tak si říkám, co tady doprdele všude dělaj růže 😀 O 27 min později dobíhám už bez Honzy na vrchol, kde sedí týpek, řekne mi ať ho oběhnu a běžím zase dolů. Tak se už jenom směju a běžím po kraji sjezdovky dolů. Seběh dolů vyšperkuju a s rukama jako letadlo padím dolů. Hůlkaři kroutěj hlavou a diváci dole pod sjezdovkou šílí a ukazujou si na mě prstem. Parádní pocit. Dole probíhám kontrolou a dávám si zase vodu, oř IMG_20150502_213658 íšky, datlovou kašičku a bánan. Přemejšlím jak do sebe dostat normálním způsobem sůl a v tu chvíli vidím frajera jak bere banán a celej ho obalí v soli. Napodobuji ho a zjišťuji, že to je fakt humáč a zapíjím to vodou. Po chvilce doběhne Honza a začne se ládovat tvarohovým šátečkem 😀 Pak vytasí gel a říká, že je čas, tak si poprvé dávám gel s příchutí jablka a musím říct, že bych si na to asi zvyknul. Honza prohlásí, že se klidně můžeme rozdělit když mi to tak běží, tak mu říkám naser si a držíme se stále spolu. Na řadě je další, ale už aspoň lidský stoupání.

Po 45 min úporného boje mineme vrchol s frajerem, co zvoní ostošest na archaickej zvon…..vypadá to, že jsme v půlce za krásné tři hodiny a 30 min. Na oslavu se jdu pořádně vychcat. Honza mě dohání a čeká nás bezmála 5km po hřebenu jednoho z vrcholů. Je to velká paráda až na to, že se brodíme hovnama a každou chvíli si vymácháme boty v těch sračkách. IMG_20150502_125341-01 Opět je to spíš než běh vybírání správného místa odrazu a dopadu. Přes cestu je mraky spadlých stromů a když jeden obíháme, tak najednou za sebou slyším žďuchnutí a obrovskej výkřik „KURVAAAAA MOJE ŽEBRÁÁÁÁ“. Otáčím se a vidím Honzíka na zemi jak se drží za žebra a nadává, že to je v piči, tak k němu jdu a ptám se „dobrý“? Odpovědí mi je „kurvadopičesenatovyseru“. Otáčím se a běžím pryč. Asi po minutě si říkám, že jsem to ale píča, že jsem ho tam nechal. Trošku mě hryže svědomí, ale nohy nechtěj zastavit. Za 5 min se za mnou Honza nečekaně objeví a mně se celkem uleví 😀 Na 24km se z roviny stává kopec dolů a my to opět sekáme dolů. Je to neskutečnej fofr a kameny lítaj do všech stran. Najednou za mnou začne řvát ňákej frajer, tak se otáčím a on spadl ti čip, spadl ti čip. Kouknu na nohu a čip nikde….frajer mi podává ruku a v ní čip. Děkuju mu a peláším dolů s čipem v ruce. Na třetí benzince a 27km se dovídám, že v cíli už je vítěz, tak si zanadávám, že už to letos nevyhraju a jdu se pořádně nažrat. Za chvíli dobíhá hladovej Honza se slovy ať se na něj vyseru a běžím fakt sám, tak si plácneme a běžíme každej sám za sebe.

Čeká mě předposlední „krátkej“ kopec, kde se podruhý vymočím. O dalších 40 min jsem na vrcholu, kde je poslední minibenzinka jen s vodou. Hážu do sebe jeden kelímek a rychle pryč. Naštěstí to je už pořád dolů a opět ukazuji svůj skill v sebězích a předbíhám jednoho běžce za druhým. Po 3km klesání mi najednou dojde, nohy mi neskutečně ztuhnou. Krátké rovinaté úseky už nedokážu běžet, tak je jdu. Z letargie mě probudí pořadatelka a posílá mě na parádní lesní stezku, kde oživnu a vychutnávám si poslední technickej seběh. Jsem konečně dole a vím, že mě čeká poslední stoupaní. Před kopcem doběhnu sympatickýho poláka a já můžu oprášit moji českopolštinu 😀 Vzájemně se utvrzujeme, že to je poslední kopec a do cíle je to max 3km. Frajer mě pouští před sebe a já se jdu trápit na nekonečně serpentíny, kdy vidím nad sebou další a další závodníky. Už nemám sílu a jedu na morál. Najednou se kolem mě mihne dědula a říká už jenom 2km a jsi v cíli. Tak mi trochu vlije krev do žil a já jedu dál….levá, pravá,levá, pravá….fakt na palici 😀 Za půl hoďky dorazím na jakousi cestu, která mírně klesá, tak si říkám a je to tady. Poslední kilák a jsem v cíli. IMG_20150502_152004-01 Tak ňák se courám a před sebou vidím tři borce, co se dívají na kopec vedle nich a najednou se na něj začnou drápat. Chce se mi brečet. Doběhnu pod něj a začnu nadávat. Rozbalím batoh a začnu žrát tyčinku na zklidnění, pak mě napadne, že bych mohl zkusit vodičku proti křečím….leju ji do sebe, házím bágl na záda a dobíhá mě polák. Mrkneme na sebe, pokřižujeme se a lezeme nahoru. Prvních 5 min je nejhorších…..nadávám, zoufale se směju a stále se zastavuju a dívám se pod sebe na ten výhled až do údolí. Nakonec se mi v hlavě nějak přepne a začnu si to užívat…..vytahuju mobil….fotím poláka, sebe, diváky, všechno. Kopec jsem vyběhl, konečně! petrcil Lehkej asi 200m seběh dolů a najednou další kopec! Ale je vidět cílová brána a já vím, že to dokážu. Nemám sílu běžet, tak jdu. 20m před cílem se otáčím a vidím poláka jak se trápí, tak na něj zařvu „davaj, davaj begame až do cíle“ frajer se usměje a rozeběhne se ke mně a společně za ovace diváku protneme cílovou pásku.Úplně mokrej letím do stanu a dostavám svůj pytel oblečení, převlíknu se, dám si polévku, pivko a jdu vyhlížet Honzu. Dostává se do cíle asi 15 min po mně a vypadá fakt zle 😀